Nikita je v podstatě splněný sen mého dětství. Přestože u nás v rodině vždy pobýval nějaký pes ( ať už irský setr nebo knírač), Niki byla první zvířátko, které bylo moje. Nutno podotknout, že ve svých deseti letech jsem neměla skoro žádné zkušenosti s výchovou, takže podpora ze strany rodičů byla opravdu nezanedbatelná. A ikdyž máme pejska bez PP, těší se i ve svých 11 letech celkem pevnému zdraví. Myslím, že jsme při výběru měli velké štěstí....
Co se týče jejích zálib, není težké se trefit. Za kousek jídla by udělala naprosto cokoliv. A když říkám cokoliv, myslím tím opravdu nemožné (historku, kdy se bůhvíjak dostala ke kostce másla, která byla uložená nahoře na skříni, celou jí sežrala a nelibá vůně se jí z tlamičky nesla asi týden, tady nebudu více rozvádět..). Pokud ale vážně není v jejích silách se k pamlsku dostat, věřte, že Vám to dá opravdu hlasitě najevo.
Jako správný lovecký pes zbožňuje stopování a lovení zvěře a myší, které jí sice vždy utečou, ale není nad to pořádně tu srnu vyštěkat, že. 
Abychom měli seznam úplný - po pořádné procházce a vydatném jídle musí následovat vyhřátý pelíšek a jakýkoliv člověk, který bude ochotný ji hodiny hladit a drbat a drbat a drbat....
Dnes, když je Nikitka v již skoro důhodovém věku, vidím, kolik jsme toho během jejího života nestihli nebo zameškali z důvodu nevědomosti. Přesto je ale jedinečná. Nedovedu si představit jiného psa na jejím místě. Trdohlavost, hraní si na neslyšící.... Vždy, když má "svojí chvilku" a já už nemám daleko k nadávkám, uvědomím si, že to není její hloupostí, ale naopak až příliš velkou inteligencí (či chcete - li, vyčůraností 
), že nedbá našich příkazů.
Je prostě svoje a její místo nikdo nemůže nahradit...
